Rozhodčí senáty se nemohou obracet na SD EU s předběžnou otázkou, nýbrž potřebují v takovém případě podporu státních soudů. Ve většině právních řádů členských států EU jsou však rozhodčí soudy omezeny v souvislosti s takovými žádostmi. To může představovat komplikace  obzvláště proto, že rozhodčí soudy jsou povinny (správně) aplikovat právo EU a zejména soutěžní právo EU, tedy oblast práva, kterého se často dotýkají spory projednávané v mezinárodním rozhodčím řízení. To přirozeně představuje problém, neboť soutěžní právo EU, které je esenciálním nástrojem vnitřního trhu, vyžaduje, aby Komise EU a státní soudy spolupracovaly a zajistily tak jednotnou aplikaci soutěžního práva EU. Pouze šest členských států EU však implicitně poskytuje možnost požádat státní soudy o pomoc při předávání žádostí SD EU; jediné Dánsko výslovně umožňuje rozhodčím soudům  obracet se na příslušné státní soudy se žádostí o předání žádosti o vyjádření k předběžné otázce SD EU. Ve světle stále rostoucí důležitosti rozhodčího řízení jako prostředku pro rozhodování sporů je nutno položit si otázku, proč pouze jediný členský stát EU garantuje jednotnou aplikaci soutěžního práva EU v rozhodčím řízení.